Dobrovolníkem jsem se stal ve třetím ročníku střední školy ne proto, že bych měl moc volného času, spíš jsem potřeboval pauzu od učení, něco na odreagování. Mohl jsem si vybrat sport, nějakou hru nebo spoustu dalších věcí, ale zamyslel jsem se nad svou budoucností. Díky přednášce koordinátorky dobrovolníků z KONEPu u nás ve škole jsem narazil na perfektní způsob, jak strávit volné chvilky. Takový, který nezabere moc času, naučí mě nové dovednosti, pomůže mi v budoucnosti při ucházení se o místo na vysoké škole nebo zaměstnání a v neposlední řadě mi poskytne potřebné odreagování a zábavu. Uhodli jste – je to dobrovolnictví! 🙂 Jednou za týden strávím v Komunitním centru při pardubické městské ubytovně 2-3 hodiny tím, že pomáhám dětem, jejichž rodiče na městské ubytovně bydlí, s úkoly a učením, popřípadě se zabavíme hraním společenských her apod.

Dobrovolníkem jsem se stala již za mých mladších let, při studiích VOŠ ve Frýdku Místku. Navštěvovala jsem studentský dobrovolnický klub při Adře, v rámci kterého jsme docházeli do různých zařízení se zábavným programem, který jsme sami vytvořili. Tehdy jsem byla jediná z celé naší školy, kdo se do dobrovolnické činnosti zapojil, i když jsem šla do velké neznámé. S jistotou dnes mohu říci, že to pro mě bylo jedno z nejlepších životních rozhodnutí. Po VOŠ následovala další studia a práce a nebylo mnoho času se dobrovolnictví věnovat. V 29 letech jsem si ale opět řekla, že bych chtěla znovu zkusit dobrovolničit, jelikož mě to již tehdy moc bavilo. Rozhodla jsem se přihlásit přes Dobrovolnické centrum KONEP a rozhodně nelituji. Nyní docházím zhruba jednou za 14 dní do CEDRu v Pardubicích, kde pomáhají osobám s duševním onemocněním, a zde vedu kurzy vaření pro cca 5 klientů. Vaření miluju a líbí se mi právě idea učit tuto dovednost zvláště ty, kteří to do života opravdu potřebují. Nepředstavujte si žádné složité vaření. Ba naopak jsou to recepty jednoduché, které klienti hravě doma sami zvládnou. Už třeba těstoviny s kečupem a nastrouhaným sýrem nebo brambory na loupačku udělají radost. Jsou za pár korun a chutnají také dobře. A co mě na tom všem nejvíce baví? Spojuji příjemné s užitečným a chci pomáhat druhým. Beru to jako jedno ze svých životních poslání. Normálně se živím prací v call centru na infolince, kde taky určitým způsobem lidem pomáháte, ale kolikrát to nevede k ničemu. Vedením kurzů vaření si tak mohu odpočinout od své rutinní práce a zároveň dělat něco užitečného, co mě opravdu baví. Ano dobrovolnictví je svým způsobem druhá práce, kterou děláte zadarmo, ale úsměvy na tváři klientů a jejich vděčnost je k nezaplacení. Hřeje mě u srdce dobrý pocit a vědomí toho, že na světě dělám něco pro druhé. Čas strávený s klienty mi vždy dobíjí energii a těším se na další a další setkání s nimi. Vymaním se vždy na chvíli z „běžného života“ a užívám si ty chvíle při dobrovolničení na plno. Pocity jsou to vážně krásné a těžko se popisují, ty se musí především zažít. Dobrovolnictví doporučuji využít všem, kteří se chtějí realizovat v tom, co je opravdu baví. Nasbíráte spoustu nových zkušeností a nevšedních zážitků.

Asi zásadní je můj pohled a vztah ke všemu živému, tedy k přírodě a lidstvu obecně. Věřím, že platí přísloví: „co člověk zasadí, to také sklidí“, i když se to může mnohdy zdát nespravedlivé. Myslím, že stav jednotlivce ovlivňuje stav lidstva – tedy celku, a naopak. Vzájemná pomoc je člověku přirozená od narození a svou přirozenost ztrácí až časem vlivem poznávání a získávání vlastní identity. Vnímavý a citlivý člověk však v pomáhání pokračuje dále a rozvíjí tak ducha jednotlivce i společnosti.

Mě dobrovolnictví naplňuje a je mi velmi blízké. Samotná činnost mě baví a sdílení s klientem pro mne znamená mnohdy více, než si odpracovat 8 hod denně s výplatou. Tady pracuji jen tak pro potěšení, že prostě chci, protože od mala mám tak nějak v sobě zakotveno, že krásné věci se neprodávají ani nekupují, ty se darují. Hledal jsem proto vhodnou a smysluplnou formu, kde můžu pomoci, a spolupráce s Dobrovolnickým centrem KONEP mi toto splňuje – ať to je to výuka zdravotně hendikepovaných lidí na PC nebo pomoc s organizací společenských akcí pro veřejnost, na kterých se podílím.

Dvakrát v týdnu docházím na celé dopoledne k tříletým dětem. Pomáhám jim při hygieně, převlékání, při svačinkách a obědech, doprovázím je ven. Vyprávíme si o všem, co je zajímá, naslouchám jim, společně si hrajeme a samozřejmostí je i čtení pohádek. Děti poprvé přicházejí do velkého kolektivu a to často přináší pláč a spoustu dotazů. Pokud je ve třídě navíc “babička“, může se věnovat těm, které to potřebují, a pomoci jim překlenout pro ně tak svízelné období. Pochování v pravý čas a ujištění, že maminka je už na cestě, většinou zabere. Sama se přesvědčuji, že pomoc nás babiček je ve školkách vítaná. Ve třídě, kde je přes dvacet tříletých dětí, máme opravdu o zábavu postaráno.

Pro tuto práci jsem se rozhodla, protože vidím, že má smysl. Jednak je velmi přínosná z hlediska mezigeneračního setkávání. Pomáhá dětem při přechodu do většího kolektivu, pomáhá učitelkám při jejich práci, neboť se mohou více věnovat rozvíjení dovedností dětí. Mám-li napsat, co přináší mně, tak na prvním místě dobrý pocit, že jsem zapojená do smysluplného projektu, kde se setkávám se stejně smýšlejícími lidmi. Dále radost z malých kamarádů, že se těším z jejich důvěry, z každého jejich milého přivítání, kdykoliv za nimi přicházím. Můj den se díky nim rozzáří a naplní pozitivní energií. V neposlední řadě je pro mě důležité vědomí, že aktivně pomáhám vytvářet podvědomí společnosti o nezbytnosti pomoci druhým a také to, že mohu uplatnit své životem nabyté zkušenosti.